Konec blogu - se odkládá

Po osmi letech nastal, zdá se, nevratný konec bloku. Jak v roce 2008 začal ME, tak v roce 2016 symbolicky reportáží z ME skončil. Dále budu něco sporadicky publikovat na Facebooku, než se definitivně odeberu do OB historie :) A navíc přestali fungovat Kapříci...

neděle 20. února 2011

Prehistorická PZL v Pikovicích

Do Pikovic se obvykle dostávám kánoí z Týnce nebo při vánoční posázavské stezce. PZL jsem zde ještě neběžel, tak jsem se těšil. Navíc se mělo běžet na mapě z roku 1920 (podobná - starší, ale přehlednější - mi také sloužila jako podklad při přemapování Krčáku).

K PZL většinou patří nějaké nezvyklé nebo starší mapy, aby to nebylo jednoduché jak na Kaprovi, ale tuhle sobotu to už byl malinko extrém. Dostat prázdnou mapu s popisama a jít azimuťák, asi bych se ztratil míň. Takhle jsem v rozsypaném černobílém čaji vymýšlel různé terénní a silniční útvary, které vůbec neexistovaly, nebo alespoň ne před sto lety. Takže jsem na sto procent dostál názvu „Ztrať se“, protože to občas ani jinak nešlo. I tak to ale byla zábava a já se spokojen vrátil po 166 minutách, 29 kilometrech, 1350 metrech převýšení, křečemi v lýtkách a bez bonusové kontroly. Výsledky.


Následuje rozbor postupů:

∆ – 1: Vyrážíme ve skupině kolem rozzuřeného čokla a běžíme nejkratší cestou na vrchol Medníku. Brnkačka.

1 – 2: V mapě jsou jen černé čáry, které můžou znamenat cokoliv, tak jdu azimutem (ten má prý sedět) a hledám další vrchol kopce. Mám ho, tak pastelkou označuju průkazku.

2 – 3: Kontrola má být na božích mukách u silnice. Rvem to teda přes vesnici na silnici. Tam ale nic není. Zmateně pobíháme sem a tam. Já se odděluji, protože mám vlastní rozum a když doputuju až k ceduli Třebsín doleva, trkne mě to. Aha, ta silnice, co na ní pobíháme, tu asi před sto lety ještě nebyla. Běžím teda vesnicí po „staré“ až ke kontrole, kde už razí konec startovního pole. Od kontroly jsme běželi před sedmi minutami asi sto metrů… Cestou na čtyřku potkávám původní čelo balíku, kterému to došlo ještě o minutu později než mně.

3 – 4: Už vím co a jak, takže RZ ke kontrole, kde ale minutu šukám to správné křoví, takže moje vedení se zkracuje.

5 – 6: Zdánlivá silniční vložka, ale jsa poučen z trojky, za vesnicí odbočuju na polňačku, která v předminulém stolení byla hlavní dopravní tepnou ze Štěchovic. Cestou od kontroly potkávám pár nepoučených, kteří hledají kontrolu u nové silnice.

6 – 7: Potřebuji se dostat do Štěchovic na most, tak beru přibližně směr. Nejdřív mě zastaví srázy nad Vltavou, pak slepá cestička na skalní vyhlídce a pak se zamotávám v novém sídlišti nad vesnicí. Nicméně jsem dole pořád sám. Odhaduji, kde asi bude kontrola a jásám, protože jsem zde běžel předloni běh do vrchu, takže vím, že to můžu vzít po červené skoro až ke kontrole. Cestou míjím první velký kopec a šlápoty Salomonů (mučidel), které na něj vedou. Kdybych šel po nich, mám vyhráno. Já jsem si ale dle pramapy vsugeroval, že to bude až další kopec. Tak na něj vylezu a kontrola nikde. Se mnou to tam hledají další dva zoufalci a navzájem se ubezpečujeme, že jsme prostě dobře. Je mi zima, tak jdu směrem na další kontrolu. Je to po hřebeni, takže vymetám všechny vrcholy na trase, kdyby náhodou. Náhodou nic, takže jsem doběhl až na kopec s vysílačem, který jsem viděl z Štěchovic a který se mi zdál sakra daleko. Už mi dochází, že jsem asi totálně mimo, tak seběhnu zpět do sedla, kde se z rozcestníku zase nic nedozvím a trampové taky nevědí. Zkusíme s kolegou teda poslední zoufalý krok – ten kopec, co jsem kolem něj před půlhodinou běžel. Hm, je tam.

7 – 8: Na jistotu údolím, přes silnici, zalamovákem a pak už radši po vydupané dálnici až ke kontrole.

8 – 9: Silniční vložka, která momentálně netěší ani mě a už vůbec ne půlku závodníků, kteří běží v hřebíkách. Navíc kontrola je u silnice, která je stejná v reálu i na mapě, takže dohledávka naprosto nudná (ale stejně Tom s Danym byli kousek od kontroly a pak odběhli až do Štěchovic).

9 – Bonus: Při pohledu na ruční kalkulačku, při dalším pohledu do mapy a při čím dál silnějších křečích v lýtkách, se nerozmýšlím a na bonusovou kontrolu seru. Je sice vtipně na soutoku „potoků“, ale já mám dost (ne že bych byl vyčerpaný, ale mám dost tréninku na maratón) a volba postupu je stejně tupá jako běžet do Krčáku a zpátky.

9 – cíl: Pořadatelé nás chlácholili čtyřkilometrovým seběhem do cíle. Byl z toho jen sotva kilometr, ale i ten bolel až až.

sobota 5. února 2011

Kde v Praze brousit asfalt?

Současná obleva mi připomněla, že se nezadržitelně blíží sezóna asfaltových desítek, půlmaratónů a maratónů. Většina lampiónů mě asi ukamenuje (jako bych to udělal já před pár lety), ale pro ty z vás, kdo se chystají na nějakou radostnou asfaltovou událost, přináším pár tipů, kde v Praze brousit.

1) varianta nouzová: Nové in-linové kolečko u Chodovské tvrze

Měří pouze 738 metrů, ale je to kousek od baráku, je osvětlený a před měsícem to bylo jediný místo, kde se dalo běhat bez hřebů. Tedy ideální místo na ranní fázi Emila. Stala se mi tam výborná příhoda. Jak si tak kroužim, pani s pejskem už to nevydržela a povídá mi: "Vy jste jak Zátopek!" No ještě pár medailí z olympiády a bagančata a měla pravdu.


2) varianta kultovní - Kerteamácký okruh ve Stromovce

Na tomto 2,3km dlouhém kolečku se již točí od pradávna v rámci jarní i podzimní přípravy na různé PZ i nePZ (vysvětlení co je to PZ je o několik článků zpátky) pod vedením a měřením trenéra Kervitcera.


3) varianta maratónská - Podél Jižní spojky a Vltavy

Pokud je potřeba točit na delší štreky, je nejlepší zvolit pražské cyklostezky. Z mapy to vypadá hodně divoce, ale kromě dvou semaforů pár a příjezdů ke skladům je celá trasa bez aut a skoro po rovině. Kolem jen cyklisti, golfisti, in-linistky, hospůdky, vodička, vláček...

(sobotní tempo 25km, z toho 19km po 3:45-3:50)

Jo a proč zde zmiňuju maratón? Na to odpoví co jiného, než Dlouhá míle: