Konec blogu - se odkládá

Po osmi letech nastal, zdá se, nevratný konec bloku. Jak v roce 2008 začal ME, tak v roce 2016 symbolicky reportáží z ME skončil. Dále budu něco sporadicky publikovat na Facebooku, než se definitivně odeberu do OB historie :) A navíc přestali fungovat Kapříci...

středa 30. srpna 2017

EPO Trail Maniacs - MČR v horském maratonu (49 km)

Na Trail Maniacs jsem se přihlásil spíš z pragmatických důvodů někdy v červnu – chtěl jsem zužitkovat své jediné objemové období v roce (prázdniny), 50 km není tak moc, abych to nedal (a přitom je to výzva a posunutí osobního délkového rekordu), zároveň jsem mohl „něco urvat“ a taky jsem rád využil protislužbu za poskytnuté mapy na EPO OB.

Trasa závodu.

S blížícím se termínem závodu jsem si začal uvědomovat, že to asi zadarmo nebude. Moje nejdelší závody (3-4) hodiny většinou končily kombinací kómatu a invalidity a ani o letošním létě jsem delší tréninky než dvě hodiny neabsolvoval. Přehodnotil jsem tedy taktiku z „narvat to první dvě hodiny a pak už to nějak dám“ na „vykašli se na Beta a běž na pohodu“. Další plánovaná změna byla na občerstvovačkách – místo „piju za běhu – jde o vteřiny, dám to na dva gely – jedí jen ultramagoři“ jsem vyměkl a těšil se na ochutnávku všemožných ultradobrot.

Ale samozřejmě – pokud běžím závod, tak chci uspět, proto jsem zhodnotil i své šance na tomto poli. Bet sice už postavil barák, ale stále je to běžecká extratřída. Takže pokud nepotká pověstnou „maratónskou zeď“, nemá smysl s ním soupeřit. Na druhou stranu co se týče ostatních, jednalo se o složení spíš cyklistů, triatlonistů a ultraběžců a protože závod se zdál dost běžecký, vyhlídky na bednu nebyly nereálné.

Loňský vítězný čas přes pět hodin ve mně budil respekt (letos nakonec byla rychlejší trať), ale přesto jsem nevyměkl a nebral si batůžek – jen ledvinku, do které se vše potřebné (resp. nutné) vešlo. Vždy deset kiláků k občerstvovačce přece nebude problém…

Problém byl trochu s večerní přípravou. Ta se odehrávala na Lebkově svatbě a bylo jasné, že bude potřeba silná disciplína. Vydržel jsem o třech Sklářích (Cvikov 8°) a ulehl o půlnoci. Jenže to zrovna začala elektroparty v místnosti přímo pode mnou. Po hodině nadskakování na posteli jsem se přesunul do auta, kde mě ale po chvíli probudila bouřka. Usnul jsem asi ve čtyři a v šest vstával. Doufal jsem, že je pravda, jak se říká, že poslední noc nerozhoduje.

Před startem. Foto: Olaf Čihák

Na závodě však vládla příjemná „epácká“ atmosféra, kdy jsem konečně osobně poznal legendy z Pražských jelit nebo točiče ze Stravy. Před startem jsem marně lovil satelity (asi se Polsku vyhýbají), takže jsem nestihl ani záchod ani nosní pásku. Naštěstí díky volnému tempu na začátku jsem obojí stihnul (téměř) za běhu. Zkoušel jsem totiž močit za běhu jako Radek Brunner, ale pak jsem si řekl, že mi ty nervy za tu půlminutu nestojí.

Prvních sedm kilometrů jsme marně hledali fáborky. Nakonec jsme vyndali mapu s trasou a pokračovali „na orienťáka“. No, proč ne – byla zábava sledovat mapu a chápu, že se s tím kluci nechtěli značit nebo jim to Poláci zakázali. A taky proto asi mapu dávali ve startovních taškách. Ale bohužel ne – prostě jim to nějací záškodníci strhali.

Rychlostní prémie mi přišla i na orienťáka celkem drsná (seběh po kluzkých šutrech) a hlavně vědom si kvalit Beta jsem se ani nepokoušel zrychlit. Toho jsem ostatně stejně zanedlouho doběhl, asi i proto že mi hodinky na cca dvoukilometrovém mírném seběhu hlásily tempo 3:15/km... Nejen tady jsem ocenil komfort a univerzálnost opět vhodně zvolených Trailroc 285. Od té doby jsem měl Beta na dohled až do 38. kilometru. A za sebou jsem neviděl už ani hrdinu začátku Tondu Semeráda.

Přišla vrchařská prémie na Medvědín. Na jistotu jsem naběhl pod vlek, ale Beta jsem neviděl. Sice jsem předpokládal, že mi na seběhu něco naložil (a k tomu jsem cca minutku ztratil přeběhnutím odbočky a vracením se na zelenou značku), ale pod vlekem bylo vidět skoro až nahoru (tedy dobrých deset minut). Ještě pár dalších věcí mě rozhodilo, ale ty jsem si rychle ospravedlnil. Například že pod vlekem nebyla žádná pěšina (další orienťácká vložka) nebo na začátku nebyla časomíra rychlostního úseku (jsme cca o půl hodiny rychlejší než loni, tak to holt nestihli). A hlavně – v mapě to bylo pod vlekem, pod vlekem jsem to epákům i doplňoval na Mapy.cz a mapa má vždycky pravdu. Málo jsem oběhal survivalů a podobných taškařic, abych pochopil, že lpět na mapě může jen naivní orienťák... Pak se ale zhruba ve dvou třetinách nade mnou po svážnici prohnal Bet a pod vlekem jsme doběhli až na vrchol (on sice začal správně na sjezdovce, ale nevydržel a vydal se pod vlek, a tak si prémii odvezl (nutno říct že zaslouženě) hůlkař Ferda).


Záznam na Strava.com.

Na občerstvovačce jsem se pozdravil s odbíhajícím Betem a poprvé v životě si při závodě dopřál meloun, banán a sýr. Naplnil jsem si i vemínka (plastové flaštičky), protože jsem věděl, že mě čeká asi nejtěžší úsek – seběh na Mísečky, výběh na Dvoračky a hlavně pak stoupák na Růženčinu zahrádku. Jestli se má někde lámat závod, tak tady. Stále se mi běželo skvěle, využil jsem (předem vytipované) ochlazení a občerstvení v Kotelském potoce a z Dvoraček už zase dýchal Betovi na záda. Prý ho to překvapilo.

V cíli. Foto: asi Dejna

Seběh na Krakonošovu snídani na rozdíl od laufu po Zhalyho svatbě před třemi týdny už notně bolel, ale zase nás pod ním čekala další občerstvovačka. A na ní kromě vysmátého Tomíka ležel i Bet v křečích. Zeď! Byl to smutný pohled na kamaráda, ale já se potřeboval občerstvit. Kromě sýra jsem si vyžádal i pivo. Trochu mě překvapilo, že mi vrazili do ruky jedenáctku (čekal jsem nealko), ale asi je to na ultra běžná věc. Povzbudil jsem Beta a vyrazil na poslední štaci. Bylo mi ho líto a doufal jsem, že to za mnou nějak dokulhá, ale co vám budu povídat – běželo se mi najednou líp...

Na vyhlášení nás osvítilo. Foto: Martinka

Výběhu na Plech jsem si ani nevšiml, sesmažil jsem to přes Ručičky pod Bednu, přecupital „tříkilákovou“ pěšinku, po široké cestě pod Studenovem zase nasadil tempo pod 4´/km. Jaký rozdíl proti trápení v závěru na Swiss Alpine! Když se Bet pode mnou neobjevil ani na sjezdovce (tady už jsem viděl fáborky a nešel slepě pod vlek) na Čerťák (co jsem mohl vědět, třeba to nějakým zázrakem rozběhl), dovolil jsem si utrhnout i pár borůvek. A pak už jen seběh do Harrachova a před zraky burácejícího (pětičlenného) davu epáků jsem si doběhl pro titul mistra ČR v horském maratonu. Škoda, že závod nebyl lépe obsazen, určitě by si to za pořadatelský přístup a trasu zasloužil.

Výsledky.


Doběh závodníků.

úterý 1. srpna 2017

Swissalpine Marathon

Letos jsem chtěl běžet zase něco za hranicemi v horách. Lákalo mě MS v horském maratonu v Itálii, ale letos se na něj chystají lepší borci, tak jsem hledal alternativu. Uvažoval jsem i o obhajobě na GGUT30, ale tak nějak mi to vychází, že jsem ještě neběžel žádný (velký) závod dvakrát. Tak proč to měnit. V podstatě na poslední chvíli (3 týdny do závodu) mi přišlo potvrzení o možnosti startu na Swissalpine Marathon, na kterou jsem se ptal asi před měsícem a od té doby na něj zapomněl. Obratem ji potvrzuji a z turistické dovolené ve Skotsku se stává fyzická příprava na závod (což je v našem případě stejně to samé).

 
Běžecko-turistická příprava ve Skotsku. Počasí ideální.

Trochu mi zamotal hlavu výběr trati. V rámci celé akce jich je totiž asi patnáct. Podle výsledků (žádné extra hvězdy a počty podobné) ani podle odměn (vyhlášení jen prvních třech a nazdar) není poznat, jestli je nějaká trať prestižnější než ostatní. Vyloučil jsem nejkratší 23 km (na tu jsem přihlásil Romču, velmi mi poděkovala) a nejdelší 78 km (logicky) a zbyly 36 km a 47 km. Nakonec vyhrála 36 km, protože měla stejné převýšení (čili víc hor, míň rovin) a na start se jelo vláčkem (což je ve švýcarských Alpách obzvlášť krásný zážitek). A taky 11 km navíc je 11 km navíc :)

Do Davosu jsme přijeli už ve čtvrtek a ubytovali se s Baptistem a Topinkou v apartmánu v centru města. Takže jsme před závodem stihli ještě dvakrát klusat a jednou vyjet lanovkou na Weissfluhgipfel (k ubytování v Davosu dostanete permici na všechny lanovky a MHD v okolí). V týdnu v horách nasněžilo a ještě v pátek bylo nahoře kolem pěti stupňů. V den závodu se ale hodně oteplilo, takže jsem běžel jen v tom nejlehčím, co jsem si vzal.

Den před závodem to bylo ještě na sáňkování.

Před startem fandíme probíhajícím z trati K78 (běží podezřele rychle) a v jedenáct vyrážíme. Začátek je jen mírně do kopce po asfaltu a široké štěrkové cestě. Není to tedy žádná nádhera, ale aspoň nasadím svižné tempo a za chvíli už běžím sám. Nicméně druhý je stále na dohled, tak do toho šlapu, v podstatě co to dá. Následuje nejhezčí část závodu – přeběh sedel u Keschhütte (2625 m) a Sertigpass (2739 m) s výhledy na ledovce. Zbrusu nové Inov8 Trailroc 285 se konečně dočkaly terénu, pro který byly stvořeny, a v kamení si jen lebedí. Cestou na druhé sedlo předbíhám Baptistu – běží K47 a druhé části našich tras jsou stejné.

Švýcaři mají na závodech dobře vybavené občerstvovačky, které jsou navíc celkem často – na 36 km jich bylo devět, oproti GGUT - jedna na 30 km. A také na rozdíl od GGUT30, kde jsem musel běžet pomalu s autolékárničkou, nepromokavou bundou a kanystrem vody, tady jsem nemusel tahat nic. Nicméně mě ale absence slibovaného gelu na Sertigpassu zaskočila, tak jsem si vzal radši o kelímek ionťáku navíc. Ten jsem ale vzápětí vyplivnul, protože to byla teplá polévka. Pak mi došlo, že na mě paní volala „bujón!“.

Vesele si stoupáme...

Na 20. km po seběhu ze sedla cítím, že už mám dost. Běžím totiž dvě hodiny, což je můj fyzický limit a dál už obvykle jen doufám a trpím. Ale aspoň na mě čeká předjezdec na kole, tak je trochu zábava (umí na tom asi jako já). Vytahuju gel (svůj jediný, tak snad dál nějaký bude) a musím skočit do potoka na zapití. Cyklista se vrací a ptá se, jestli jsem ok. Nejsem, ale ukážu mu palec nahoru, usměje se a jede dál.

Začaly opět nekonečné pasáže po širokých cestách a sem tam asfaltu. Ale aspoň jsou mírně z kopce, což je asi jediná možnost, jak se můžu ještě pohybovat vpřed. Chvilkami se běží i po pěšině v lese, což by za normálních okolností byl pěkný krosík po 3:30, jenže je zvlněná a mně i metr převýšení připadá jako kolmá stěna. Tak se plazím výklusovým tempem a doufám, že ten za mnou je na tom podobně.

Cyklista na mě musí čekat a snaží se mě povzbuzovat. Není mu co závidět – za ním se belhá fotr-veterán z Prahy, funí a občas heká, kulhá kvůli otlačeným chodidlům a na občerstvovačkách vypije, co uvidí.

Kytka a obrovská prázdná taška za to utrpení. Ale pocit k nezaplacení.

Už mám fakt dost, kilometry neubíhají – kontroluji hodinky v intervalu cca věčnost a vždy se posunu o necelý kilometr. Vždyť je to jen dětská trať, není to ani maraton! Srabe! Vzpomeň si na Bartase a jeho ultra závody! Nedávno jsem četl knížku o Lynne Cox, která plavala u Antakrtidy. Co ta musela vytrpět. A já tady div nebrečím na pěšince z kopce.

Před závodem jsem nechápal, proč dávají občerstvovačku 4 km před cílem. To už snad není potřeba, ne? Teď tu ale dávám Ho-Či-Mina s ionťáky (kdo nezná, zeptejte se Bokovky), leju si kýbl na hlavu a mířím ke stále se pode mnou nepřibližujícímu Davosu.

Po závodě už byla síla jen dojít od lanovky k panoramatům.

Nakonec jsem se dostal do cíle, cyklista si oddychnul, že mě nemusí resuscitovat, do ruky jsem dostal nealko pivo a před pusu mikrofon. Pak jsem se svalil do stínu a ležel. Za chvíli bylo vyhlášení a mohl jsem jít do postele. Resp. vyhlášení bylo za tři hodiny, ale já jen ležel a snažil se přes spálená záda, úpal a vyčerpání neumřít. To je tak, když se netrénuje a člověka navíc semele vedro. Prostě jako vždycky. Krásný pocit :)


středa 10. května 2017

MČR sprint v Brně

Na sprinty do Brna jsem jel s tím, že se mi to buď povede, nebo ne. A skončilo to tak nějak mezi, až z toho mám i třetí den po závodech v hlavě prázdno a těžce vymýšlím, jak je zhodnotit.


Asi bych měl předeslat, že už nemám věk na honění se na sprintech, jenže mě jednak hodně baví se na ně připravovat (fyzicky i teoreticky) a pak je vyhrávat (na což jsou dobré oblasťáky). A MČR je pak takovou lahůdkou po jarní přípravě (a návrat do reality). Myslím, že už jsem takový „sprint master“, protože letos to byla moje 14. účast v chlapech:

2002: -
2003: 4.
2004: 6.
2005: 26.
2006: -
2007: 4.
2008: 9.
2009: 4.
2010: 1.
2011: 5.
2012: DISK
2013: 8.
2014: 10.
2015: 4.
2016: 6.
2017: 11.

I letos jsem tedy byl připraven tříměsíčním „Emilovým tréninkem“ a posilněn vcelku slibnými výkony právě z oblasťáků. Navíc terén sliboval super zážitek v kontroverzním prostoru a provedení, takže bylo o to víc, na co se těšit.

Sprintové štafety jsme běželi jen do počtu (spoluběžci prominou a pochopí) a já je bral jako mapové rozehřátí před sprintem. A musím říct, že mi dodaly sebejistotu minimálně pro semifinále. Závod jsem totiž záměrně chladil a mapově hlídal, ale stejně z toho byl 4. čas na úseku. Ono se to totiž zde nakonec ukázalo jako nejlepší taktika. Místo záludných postupů přes hrad, které jsem měl pečlivě připraveny, byl závod pojat jako kontaktní bušení hustníků a uspěl ten, kdo se správně dopočítal kontrol. Na jednu stranu tedy pro mě byla stavba tratí zklamáním pro svou jednoduchost, na druhou stranu pro štafety to bylo zajímavé a až mě překvapilo, jak se závod roztrhal.

 Příprava - nebylo jasné, na jaký závod - proto ty komplikované postupy.

 
Následná štafetová realita.

Semifinále na Kraví hoře pro mě bylo mírným překvapením, které se ale dalo dohnat během pátku u PC. Poslední mapa prostoru byla totiž plná privátů, ale když jsem si postavil trať na staré mapě a nasázel kontroly do oplocených areálů, začalo to dávat smysl. Trať se mi líbila, bohužel jsem se nedočkal počítání baráků (měl jsem připraveno: „za šestým barákem doprava“). V semifinále právě chtělo jít s rozmyslem, jak jsem si to vyzkoušel na „Špilasu“, samozřejmě ale už bylo potřeba trochu víc tlačit na pilu.

 Příprava na semifinále (zvýrazněné ploty).

Semifinále v reálu (postupy díky zařízení bez displeje a zvukové signalizace - když to pořadatelé nesmyslně zakázali...).

Finále pak bylo v očekávaném prostoru a po zveřejnění cíle se dala celkem jasně odhadnout i trať. Bohužel, i když jsem věděl o záludných terasách na jihu (asi se to tam nějak jmenuje, ale pro mě je to „jih“ – brňáci prominó), nepřipravil jsem se dostatečně. Tedy, byl jsem se tam podívat (naštěstí díky služebce), ale neměl jsem to detailně naměřené jak (předpokládám) ostatní. Takže jsem snad všechny postupy v této oblasti odhadl špatně a zbytečně se motal po krásných, ale moc klikatých a dlouhých schodech. No, ale zase mě díky tomu vyfotil Kade. Moje ztráta narostla, a i když jsem se ve zbylé části cítil dobře, už to těsně do desítky nedalo. Což je tedy výsledek, který mě moc nepotěšil, na druhou stranu v téhle konkurenci mladých pušek to musím uvítat.

Příprava na finále.

Trať finále.

 
 Foto: O-news

Jinak závody byly samozřejmě parádní, běhat v takových terénech je prostě krása. Sem tam něco skřípalo (opět podceněná karanténa, kde nikdo nic nevěděl a radši ani nebyly startovky na startu a izolepy na popisy), ale jinak si pořadatelé mákli. Bohužel od začátku se kolem závodů vznášela aura pochybností nad regulérností. Dle mého názoru měl být prostor Brna zveřejněn hned (resp. se s ním mělo kandidovat) a otevřen pro závodníky celou dobu a především i během závodního víkendu (třeba jen v nějaké hodiny). Jinak prostě měli místní šílenou výhodu. Já měl na obhlídku jen necelou hodinu, čímž jsem aspoň pochopil oblast „na jihu“, která se z mapy vyluštit nedala. A i když to bylo otevřené několik měsíců – dostat se do Brna na prohlídku je pro mnoho lidí prostě nemožné nebo dost komplikované a stejně proti místním nedostatečné.

Zátiší s lebkou. Foto: Kade

A taky doufám, že příště přidají i finále B, C,... protože neběžet letos v centru, to by mě fakt mrzelo. Zas tolik lidí se nepřihlásilo, aby to musela být zásadní komplikace.

Tak za rok v Táboře! To si nemůžu nechat ujít, takže ještě jednu sezónu potočím :)

středa 25. května 2016

DISKotéka na ME

Jako hodnocení svého čtvrtého Mistrovství Evropy by stačilo navázat na článek z MS 2009. Tedy: Sprint – Fuck me again. A dát obrázky „My map, my problem, my solution“. A tím bych skončil, protože zklamání ze závodu, na který jsem se připravoval půl roku, je obrovské...

Jenže závod jsem si zkazil sám, takže určitá sebereflexe nebude od věci, pak taky dlužím mamince a dalším počteníčko a v neposlední řadě by třeba moje zkušenosti mohly pomoct příštím generacím.

Tři dny jsem neúspěch rozdýchával a konečně popíšu, jak to bylo.

S přípravou bych se opakoval – už jsem vychytal běžecký trénink a ladění, i mapovou přípravu. Tedy po MČR krátkého Emila, o víkendu Salomon trail na Hostivaři a pak krátké úseky a odpočinek. Díky podkladům z Mapy.cz a aktuálnímu pokrytí Panoramy se mi podařilo celkem věrně nakreslit mapu kvalifikace (Vojcek nakreslil ještě lépe finále). Po zveřejnění posledního bulletinu už byla trať víceméně jasná.

 Z obálky posledního bulletinu na nás shlížel bejk Kody.

Před startem jsem byl tradičně nervózní, ale to je normální – spíš bych byl nervózní, kdybych nebyl nervózní. Jenže i tak jsem dělal od startu drobné kraviny. Jedničku jsem orazil „normálně“, i když se běželo na bezkontaktní ražení. Na dvojku zbytečně delší postup. Ze čtyřky povinným postupem málem po druhé straně plotu. Pak jsem se uklidnil a ťukal si známé postupy. Následoval očekávaný průběh shromaždištěm, kde si komentátor neodpustil už snad ani ne vtipnou poznámku „veterán Mrázek“. Od kamarádů nebo Bédi – proč ne, o co jde. Ale na ME? Nevím, jestli zrovna tohle mě rozhodilo. Jestli jo, byl to samozřejmě můj problém, běžím v domácím prostředí, nesmím vnímat věci okolo. Ale přece – dovolil by si komentátor hlásit: veterán Khramov, Novikov, Gueorgiou, Østerbø, Ikonen (ne že bych se troufal s nimi srovnávat) nebo veteránka Kaupi, Nordberg, Topinková, Fenclová, Šafka-Brožková?

 Kvalifikace - teorie.
 
Kvalifikace - realita a postupy.

Každopádně z náměstí jdu po paměti, ale na 12.k razím kámen 10 metrů před svým hustníčkem. Na téhle kontrole to DISKnul Dejv, Bet a málem i já. Naštěstí mi neseděl kód a rychlým kouknutím do mapy jsem to napravil. Ale rozhození bylo na světě a já nevím proč si myslel, že kontrola 13 je na vnější straně zdi (to samé se mi stalo loni v Žatci – asi nějaké zednářské prokletí). Když jsem doběhl k mostu a viděl kontrolu tři metry pod sebou, bylo mi jasné, že ME pro mě skončilo. Chyba na půl minuty je prostě fatální. I tak jsem ale zkusil nemožné a začal to štípat na hranici svých možností.

Cestou z 16.k jsem závod zpečetil. Už nevím, proč, ale vynechal jsem 17.k. Možná že mě na křižovatce zmátnul policajt, možná mě stáhli závodníci z dalších rozběhů, kteří tu kontrolu neměli a šli rovnou na moji 18.k. Už to ale byla jen korunovace tragického výkonu. Fyzicky to zase bylo jisté, ale hlava to neustála.

Prostě OB není atletika, kde si stoupnete na startovní čáru a buď na to máte, nebo ne. A to je vlastně super, ne? :)

Finále už bylo jen o prožitku z netradičního terénu. Moc pěkný závod, který mi přišel lehčí, než jsme čekali. Ale to asi bylo proto, že jsem konečně běžel „v klidu“. Sice jsem dupal půlmetrovou trávu a kopřivy, ale co bych pro Vojcka neudělal.

Finále W - teorie

 Finále MB - realita a postupy

Rozbor ženského finále na oblíbeném Vinogradov bloku.

pondělí 9. května 2016

Nominace na ME

Tak pojedu počtvrté na Mistrovství Evropy. Rozhodlo se po sobotním mistráku ve sprintu. Mám z toho ale smíšené pocity. Doufal jsem, že předvedu lepší výkon, aby "mě nemuseli brát, protože nikdo lepší není".

Přitom připravený jsem byl dobře. Měl jsem natrénováno, byl jsem po SP rozzávoděný i odpočatý, měl jsem skvělou teoretickou přípravu.

Bohužel okolnosti se sešly proti mně. Přišlo první jarní vedro, ze kterého obvykle dostávám úpal (napůl se stalo zase). K tomu 5 hodin cesta za volantem, z toho hodina v zácpě. Nestíhačka do karantény, takže jsem si nestihl okouknout doběh.

Po delší době pořádná předzávodní příprava (díky, Mapy.cz).

Před startem jsem ale vše hodil za hlavu (stávají se přece horší věci). Trať vedla tak, jak jsem (určitě nejen já) myslel. Fyzický pocit byl ale hrozný - přehřáta hlava, sucho v krku, tuhý nohy. Naštěstí to byl nejspíš jen pocit (nebo fungovalo moje vnitřní "musíš, jde o všechno"), protože jsem např. vyhrál nejdelší postup, co byl navíc celý do kopce.

Trať sprintu - postup dle GPS.

Jenže tři kontroly před cílem přišlo zatmění (jako na MS 2009). Zvolil jsem delší postup, zato víc do kopce a závěr v půlmetrové trávě. A k tomu jsem ještě přeběhl silnici… Ztráta 25 sekund a sešup ze třetího místa. Dokonáno bylo na sběrce, kdy jsem bez přemýšlení vyrazil opět blbě (myslel jsem, že ty tkalouny jsou povinný postup - nechápu, proč jinak tam byly) a dostal jsem na tom 5 sekund (což bohužel znamenalo tři místa).

Čas se měří až v cíli...

Nedělní spritnové štafety už byl „jen“ výborný trénink, jelikož jsme štafetu slepili z dorostenek (bojovaly statečně). Dospělým se tak daleko nechtělo... Příští rok je to ale stejné, holt na tak složitou organizaci si troufnou (zatím) jen Moraváci.

Trať sprintových štafet (GPSka je dost mimo).

Samozřejmě díky pořadatelům za skvělé závody.

A kdo ví, třeba jak můj blok na ME začal, tak na ME i skončí :)

úterý 3. května 2016

Na WC* v Polsku

 *WC = stále Světový pohár, ale i kadibudka (bilance: 3 závody, 14x na WC)

Návrat po mateřské do repre dresu a cesta na můj první svěťák začala pozitivně. Když jsem si kupoval v Hradci v Lidlu plechouta na regeneraci po závodě, chtěla po mně paní prodavačka občanku. No dobrý, s trenérem nebo bafikem by si mě na SP v Polsku plést nemuseli.

 Ve středu před víkendem jsem si vytipoval mapu podobnou kvalifikaci a Sosák mi zde opět připravil povedené tratě. Díky TAP za mapu (na obrázku jeden ze tří okruhů).

Cestou jsme se zastavili na modelu midla. Těžký kamenitý terén prorostlý náletovými buky jsem s respektem sledoval z bezpečí traverzové cesty. Když jsme dojeli do Wroclawi, zbývala hodina. A to bylo bohužel zásadní podcenění přípravy.

Jak už je totiž na světových závodech zvykem (ME v ČR je výjimka), lze si prostor sprintu libovolně prochodit: It is allowed to stay as a resident or student, for business purposes or as a tourist, i.e. for sight-seeing, visiting a restaurant, shopping.

V pátek se tedy do prostoru univerzity a nemocnice vydalo "nakupovat" spousty závodníků. Jenže my stihli jen prostor finále…

Nejspíš i proto jsme tak bídně dopadli v kvalifikaci. Bet s Vojckem se nachytali na neprostupné bažině (dle ISSOM správně, ale bývá v mapě tak zřídka, že to zaskočilo mnoho závodníků) a já šel do úvodní části v napalmu u řeky s přílišným respektem. Dým pro nakopnutý palec z midla ani nenastoupil.

Ještě se k tomu sešla podivně nalosovaná startovka (např. několikrát 4 lidi ze stejné země za sebou, v jednom rozběhu 4 v druhém 1 ze stejného státu (např. ČR) atd.), stále nezapočtené body z měsíc starého WRE v Teplicích (což u mě dělalo cca 200 míst v rankingu) a já jsem tak vyrážel "šlapat" napalm.

Na první třetině závodů (5 kontrol) ve fekálu jsem dostal 30". Radši jsem to obíhal po cestách, než se pouštět do nebezpečí. Na modelu to totiž vypadalo i takhle:

video
Kamera: Bet (pro připomenutí podobné video z roku 2009 z VT Itálie)

Tady to už bylo průběžnější, bohužel jsme to zase nestihli projít. Ale byla to moje blbost, neměl jsem se tolik bát. Navíc když mi Bet půjčil kompresky.

Zbytek v areálu univerzity byl pěkný. Zásadní volby tam sice nebyly, ale člověk se nesměl nechat nachytat nebo rozhodit. To se mi povedlo a časově jsem skoro neztratil. Bohužel ztrátu už jsem nedohnal. Chybělo 14" na postupové 20. místo, na druhé místo jsem ztratil 39". Byl jsem 28. Tak nášlapné to bylo. Ale aby ne když startovalo 9 Švýcarů, 6 z každé skandinávské země a další chrti (postupovalo 20 z 60 z každého ze dvou rozběhů).

sprint qualification

Oblíbenou metodou odčítaní (2x10" na začátku) by mi to tedy dalo, fyzicky se běželo pěkně, v technické pasáži jsem neztratil, takže i přes neúspěch byl pocit pozitivní. Ale na pocity se nehraje…
Finále (B) jsem si chtěl zaběhnout už jenom kvůli atraktivitě prostoru. Bet se šetřil a odpočíval, Vojcek se neskutečně nasr... a vyhrál. Můj cíl byl jít bez chyb, jelikož jsme čekali technickou lahůdku.

A skutečně - byl to jeden z nejhezčích sprintů, co jsem kdy běžel. Motanice v prostoru univerzity a nemocnice, spousta nepravidelných budov, proti páteční návštěvě přibyly umělé zábrany, některé ploty byly naopak rozebrány, chodníčky, záhonky, průchody. A to vše ve vysoké rychlosti a pod tlakem. Někdy byly klasicky volby zleva/zprava, jinde se ale dalo prokličkovat jen jednou cestou, tři dlouhé postupy se musely načíst celé včetně průběhu mezi areály. No žádná prdel :)

Některé volby trochu degradoval 30" startovní interval - několikrát jsem viděl závodníka před sebou odbíhat od kontroly, tak jsem jen zkontroloval, že to jde a šel za ním. Nebo jsem viděl Vojcka vybíhat jedním plotem z nemocnice a tak jsem dlouhý postup na ten východ směřoval.

Někdy jsem byl ale rád, že jsem vůbec našel cestu ke kontrole a další volbu jsem už nehledal. Popisy jsem vůbec neřešil a kódy od třetí kontroly (tedy to, co jsem si pamatoval z koridoru) taky ne. Nebyl čas ptát se, kdo je kdo.

Dal jsem si cíl jít bez chyby a pokud možno zavodním tempem. Ťukal jsem si to až do doby, kdy mě doběhl Nor (šel mi půlku trati na záda), pak mě rychlejší volbou předběhl, jenže přeběhl i šestnáctku a běžel rovnou na sedmnáctku. Já na chvilku znepozorněl a šel za ním… Půl minuty chyba… Zbytek mi zase visel na zádech a do cíle mě opral. O to už ale nešlo. Až na tu jednu chybu (bohužel fatální), jsem si to odmapoval sám a tím pádem maximálně užil. Opět tedy přes celkem špatný výsledek jsem z toho měl dobrý pocit.

 
 sprint final B: first loop

 sprint final B: second loop

Závěr svěťáků obstaraly sprintové štafety. Neskutečně rychlý závod, ale opět plný voleb a hledání trasy. K tomu velice kontaktní (40 štafet) a pod tlakem (kamery, diváci). Další úžasný zážitek. Trať byla stejně jako finále sprintu na dvě kola. První jsem šel skoro celé s Betem. Ovšem nevěděl jsem, jestli mám stejné farsty, takže jsem si stejně šel svůj závod. Ke konci se mi lehce vzdálil, takže jsem ho na průběhu už neviděl. Po otočení mapy jsem si ji nestihl správně zorientovat a ztratil jsem tak cca 10“. Víc chyb na trati asi nebylo, takže ta minuta a něco od Vojcka (vyhrál svůj úsek), bylo opět fyzicky (případně se nasčítalo delší mapování).

sprint relay: červeně první okruh, zeleně druhý

neděle 24. dubna 2016

Příprava na WC*

*WC = world cup (pro tentokrát)

Když už jsem věděl, na co a na kdy mám trénovat, hned to šlo líp od ruky. Po dlouhé době jsem tedy zavítal na dráhu na Pošepňáku. Tam se nic nezměnilo, stále 333 metrů a kolem fotbalisti s cigárama. Ale 10x500m jsem tam nakroutil. Pokračoval jsem standardkou (je potřeba udržovat objem) a přes další úseky se dostal k přeboru Prahy ve sprintu.

Běželo se v Benátkách a trať byla celkem povedená, i když jsem čekal záludnější. První zásadní volbu jsem odhadl dobře (přes zámek), ale druhou už ne (okolo). Nechtělo se mi motat se zámkem a obíhačka vypadala lákavě a plynuleji, ale stála mě 10 sekund. V závěru jsem už jen šel Flaškovi na záda.

 pražský mistrák

Odpoledne jsme (SJC) pořádali v Železnici pro změnu přebor ve sprintu Vč. oblasti. Tratě stavěla Lenka a já jsem jí je jako hlavní rozhodčí lehce zkorigoval. Nebylo to nic extra těžkého, ale co taky v Česku je. Nicméně pokud šel člověk naplno, věřím, že si to celkem užil. Použili jsme jednoho "švába" (jak to zlidovělo, co), což byl takový kompromis mezi ISSOMu neznalými závodníky a totálně připravenými (Sosák si jich v přípravě vymyslel 5). Snad se to líbilo - hodnocení jsem radši (ještě) nečetl, neb loni mi po přečtení některých komentářů ujely nervy (a dostal jsem radu nemrčet a radši psát blok). A protože jsem jako Východočech vyhrál pražský mistrák, musel Flaška jako Pražák, vyhrát východočeský.

východočeský mistrák

V neděli jsem už jen šel na pohodu laufík na Tábor (97´) a v pondělí odpočíval před dalším Emilovým blokem. Nakonec moc dvoufází nebylo, protože jsem musel improvizovat a přeskládat tréninky:

úterý: odpoledne musím donést Emilovu přihlášku do školky - šel jsem tedy přes oběd kopce na Mrázovku
středa: odpo chce jít běhat i Romča, takže jdu v 6 ráno a v 7 večer (žaket)
čtvrtek: Romča chce jít večer do hospody, tak jedu cestou z práce na Veseckýho, kde sázím oblíbených 10x500 (na neklopené dvoustovce nic moc), klus domu 4 km a zase žaket
pátek: cesta do Jičína, ha v Nymburce měli reproši sprintík (včetně rozboru) - vyšlu děti na kešky, beru BT dresík kvůli bezpečnosti a dávám si ho taky.

sprint z loňské lednovky

V sobotu jsem chtěl dokončit Emila na dráze (v Jičíně je tak neodolatelná), ale už jsem silně v uhlí, tak jenom klušu na Tábor (no, klušu - ono je tam na 3,5 km skoro 400 m převýšení...). Týden zakončuju štafetama v Jablonečku. Celkem příjemné proběhnutí s mapou. Daň za třetí úsek je ale hlad (dlouho po snídani, rychlý odjezd, vyjedené stánky), takže do sebe v autě proti všem výživovým zásadám soukám to, co zbylo - studený párek z tácku, nakládaný hermelín a zapíjím to Rohozcem.

Štafety byly sice celkem svižné (doháněl jsem ztrátu, aby postoupily tři štafety), ale krátké, takže můžu hned v pondělí vyrazit na trénink Kerteamu do pražské Stromovky. Podle známky na průkazce zjišťuju, že jsem tu už přes pět let nebyl… Naštěstí Kervi je pevný bod ve vesmíru a my (Bet, Šéďa, Píkej) zase jako dřív kroužíme po oválu úseky a on nám to měří. Všichni to máme trénink na páteční trojku. A já opět se žaketem.

V úterý jsem už nechtěl jít standardku, ale zároveň nemám rád klusy na 40 minut. Tak jsem poprosil Sosáka, zda by mi nepostavil sprint ve Stromovce. Podle map na svěťáky a podle parametrů je to celkem relevantní terén. Dostat se ze Smíchova do Stromovky je zážitek sám od sebe. Navíc je to trasa, kudy jsem ještě nikdy neběžel a už jen tenhle „cityrace“ stojí za to (Anděl - Újezd - Kampa - pod Karlovým mostem - Malostranská - kolem Vlády - výšvih na Letnou - kolem ambasád a dolů do Stromovky).

 
Ve stejný den a čas jako se běžela trojka na repre nominačkách na ME, jsem si trojku bouchnul taky. Za celkem příjemného počasí na Olympu mi to roztáhl Viktor Š. a změřil Kervi. Čas 9:02 není kdovíjak extra, na druhou stranu, nebyl to závod a šel jsem to napůl sám.

Následoval přesun do Jizerek a vzhledem k tomu, že se v perimetru Berglíkovic chalupy běžela desítka (Jablonecký běh „Do pohody“), nešlo odolat. Nechtěl jsem se zničit, tak jsem se snažil jít stupňovaně. Nakonec to bylo „aspoň“ rovnoměrně, což je ale na desítce taky celkem umění. V posledním třetím kole jsem utrhl Luboše Gaisla a doběhl si pro kompresky a pláštěnku od Elevenu. Ale hlavně měly radost děti, že zase mohly vylézt na bednu, když už tam s náma musely půl dne trčet.


V neděli jsem si pak dal laufík, na kterém bylo nejzajímavější to, že ač byl konec dubna, běžel jsem ve sněhové vánici.

U Kristiánova.

Sice teď trénuju jen na sprint, ale ani tak se to nedá všechno stihnout. To máte: krátké úseky, dlouhé úseky, souvislé tempo v délce závodu, úseky na dráze, trojka na dráze, krátké kopce, dlouhé kopce, seběhy, úseky s mapou, testovací sprinty, simulace odběhů, změny směru, změny tempa, mapová příprava, rozbory závodů, rozbory map, stavění tratí, měření variant. Je tam dost písku, pane Lorenc?

Řídký!